Fredrik Backman je jedným z mojich obľúbených autorov. Jeho romány: Muž menom Ove, Babička pozdravuje a ospravedlňuje sa, či Medveďovce sú plné nehy a empatie. Nie je tomu inak ani v útlej novele A každé ráno je cesta domů delší a delší. O tejto malej knižôčke s veľkým posolstvom napísali v People Magazine, že je okúzľujúca, horkosladká, múdra a dojemná. Oslavuje radosť zo súznenia, ktorú nachádzame uprostred lúčenia.
„Co mám říct Noahovi? Jak mu mám vysvětlit, že ho opustím dřív, než umřu?“ Vtom se děda rozpláče, tiše a bez slz, aby si toho vnuk nevšiml.
Malý Noah s dedkom sedávajú na lavičke a rozprávajú sa o všetkom možnom. Lenže to nie je obyčajná lavička. Je to lavička na námestí, ktoré sa každým dňom zmenšuje. A nie je to ani obyčajné námestie. Je to námestie v dedkovom mozgu.
„Noah mrkne, zadrží slzy v kanálcích, přiměje je zůstat pod očními víčky. Na náměstí začíná sněžit, zhruba ve stejném tempu, jak ose malé děti dávají do pláče, nejdřív jako by to ani nebyla pravda, ale zakrátko jako by snad nikdy neměly přestat. Těžké bílé vločky pokrývají všechny dědovy myšlenky.
Kedysi sa hrávali hru, že Noah zavrel oči a dedko ho vzal vždy na iné miesto v meste, v cieli dostal vnuk mapku, aby ich pomocou nej doviedol domov. Dedko vedel, že to Noah zvládne, pretože odjakživa nezlomne veril vo dve veci: v matematiku a svojho vnuka. Lenže už sa tú hru nehrávajú. Dedko totiž zabúda a hrozí sa dňa, kedy si nespomenie na nič. Zachytiť spomienky je čoraz ťažšie, a tak sa obaja musia naučiť tú najťažšiu vec na svete – umenie sa rozlúčiť.
„Noah miluje vesmír, ten totiž nikde nekončí. Neumírá. Je to jediná věc v jeho životě, která ho nikdy neopustí.“
Začítala som sa a okamžite mi zvlhli oči. Po pár minútach mi už padali slzy ako hrachy. Toľko nehy a empatie! Dedko nazýva vnuka Noahnoah, pretože sa mu jeho meno páči dvakrát tak ako iným. Spomínajú na všetko, čo spolu prežili. Ako chodili na rybačku, ako sa učili vymenúvať desatinné miesta čísla pí, vnuk mu rozpráva o školských úlohách, spomína na darčeky, ktoré si dávali k sviatkom…
„Odjakživa si dávali nesmyslné dárky. K Vánocům dal děda Noahovi igelitový pytlík plný vzduchu a Noah jemu zase sandál. Když měl děda narozeniny, věnoval mu vnuk snědený kus čokolády. To byl dědův nejoblíbenější dárek.“
Dedko si uvedomuje, že jeho myseľ sa zahmlieva každým dňom viac a viac. Mýli si vnuka so svojím synom, považuje ho za dieťa. Veľmi sa bojí rozlúčky. Bojí sa zabudnutia. A tak nežne, ako to len Backman vie, sa s ním postupne lúči.
Veľmi dojímavé boli pasáže, v ktorých sa v hlave rozprával so svojou už zosnulou ženou. Spolu spomínajú na život, ktorý prežili. Prekárajú sa a žartujú. No všetko je to zahalené do plášťa nostalgie. Dedko rozpráva vnukovi, že po smrti babičky dlho predlho v jeho mozgu pršalo, ale dážď sa zatiaľ nedostal ku všetkým spomienkam. Zo všetkého najviac sa bojí straty spomienok na ňu.„Stála před ním, leden ve vlasech, a on byl ztracený. Byla to první v jeho životě, co nedokázal vypočítat, třebaže se o to od toho dne pokoušel ze všech sil.
„S tebou jsem vždycky věděl, kdo jsem. Bylas moje zkratka.“
„I když vůbec nemám orientační smysl,“ usměje se žena.
„Smrt je nespravedlivá.“
„Ne, smrt je pomalý tamtam. Počítá každý úder. Nemůžeme s ní vyjednávat o čase.“
Noah je múdry a vyspelý na svoj vek. Postupne začína dedkovi rozumieť. Vie, že o chvíľu to nebude ten dedko, s ktorým hľadal cesty domov. A rozumie aj smútku za babičkou.
„Až zapomeneš, budu ti o ní vyprávět, dědo. Každé ráno ze všeho nejdřív, úplně nejdřív, ti budu vyprávět o ní.“ Děda mu stiskne ruku. „Povíš mi, že jsme spolu tančili, Noahnoahu. Povíš mi, že tak se člověk cítí, když se zamiluje, jako by se najednou nevešel do vlastních nohou.“
Toto je jedna z mála kníh, ktorú som po dočítaní začala hneď čítať znova. Budem o nej rozprávať každému, kto bude ochotný počúvať. Na pár stranách je všetko: láska, priateľstvo, smútok, neha i radosť. Kokteil ľudskosti a života. Je to príbeh o tom, ako sa človeku vytrácajú spomienky skôr, než z neho vyprchá život. A je aj o tom posmešnom zázraku vo vnútri našich hláv, ktorý nám dovoľuje odhaľovať tajomstvá vesmíru, ale ktorý úplne kašle na to, že nedokážeme odhaliť tajomstvá skryté v nás.
„Náš mozek je nejnekonečnější rovnice, až sej i lidstvu podaří rozluštit, bude to větší úspěch, než když jsme doletěli na Měsíc. Vzpomínáš si, co jsem ti říkal o selháních?“
„Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.“
Diskutovať môžete len cez facebook profil
Powered by Facebook Comments