„Podíval se na moře a uvědomil si teď, jak je sám. Ale v hluboké temné vodě viděl prismata lámajících se paprsků, šňůru napínající se vpřed a podivné vlnění klidné hladiny. Oblaka se teď kupila tak, že se dal čekat pasátní vítr. Stařec vzhlédl před sebe a uviděl hejno divokých kachen, které se rýsovalo na obloze nad vodou, pak se zastřelo a opět se ostře rýsovalo, a poznal, že žádný člověk není na moři nikdy sám“.
„Pomyslel si, jak se někteří lidé bojí octnout se v malém člunu z dohledu země, a věděl, že mají pravdu v měsících, kdy přichází náhlá nepohoda. Ale teď bylo období hurikánů, a když se zrovna žádný hurikán nestrhne, jsou měsíce hurikánů nejlepší v celém roce. Když má přijít hurikán, pozná to člověk podle známek na obloze celé dny předem – jestliže je na moři“.
„Na souši to nepoznají, myslel si stařec, protože nevědí, po čem se mají dívat. Nad zemí se taky nejspíš mění tvar mraků. Ale teď se žádný hurikán nechystá. Vzhlédl k obloze a viděl, jak se bílé kumuly kupí jako lákavé kopce zmrzliny, a vysoko nahoře se rýsovalo řídké pápěří cirrů na vyklenuté zářijové obloze“.
„ Lehká brisa, poznamenal. Počasí mi přeje víc než tobě, rybo. Levičku měl pořád ještě sevřenou křečí, ale pomalu si ji rozhýbával. Nenávidím křeč, pomyslel si. To jako by člověka zradilo vlastní tělo. Člověka ponižuje před ostatními, když dostane průjem z otravy zkaženým jídlem nebo když z toho zvrací. Ale křeč – myslel na ni jako na calambre – poníží člověka zvlášť, když je sám“.
Ernest Hemingway – Starec a more
Diskutovať môžete len cez facebook profil
Powered by Facebook Comments