Miroslav Rozehnal
Vystup na Kuanshan

Pondeli 2.2.
S Miro Bakosem mame sraz primo v me oblibene pujcovne aut Central Auto Rental, kde uz jsem "stamgastem" a s personalem se oslovujeme krestnimi jmeny. Miro ma mirne spozdeni, takze ja zatim vybavim formality - vyplnim papiry, zkontroluju auto a tak. Prave s tim koncim, kdyz prijizdi Miro, akorat na cas. Sedame do auta a vyrazime na dalnici cislo 1 (Sunyatsen Freeway), ktera ma jeden z najezdu kousek od pujcovny. Obvykle jezdim novou dalnici cislo 3, protoze ta ma pet az sest proudu v kazdem smeru, tudiz to rychleji frci. Jednicka je skoro tricet let stara a ma jen 2 az 3 proudy. Ale abychom se dostali na trojku, museli bychom jet pres cele Taipei a zabili daleko vic casu nez usetrili. Takze po nekolika malo minutach v ulicich Taipei (vzdycky hruzny zazitek) jsme na dalnici a pomalu (protoze je celkem plna, nemuzeme jet rychleji nez 100 km/h) jedeme na jih. U Taoyuanu (asi 30 km od Taipei) zacne miiirne poprchat. Oba doufame, ze Taiwanske pocasi bude pro tentokrat logicke a ze na jihu prset nebude. Vypada to, ze se nemylime. U Miaoli (dalsich 90 kilaku na jih) prehanka ustava, i kdyz je stale zamracene. Nalada je vytecna - vyhrava radio ICRT, popijime kavicku a Colu, vykurujeme cigaretky. Zastavujeme se ve meste Taichung na dobry obed. Mistni italska restaurace Napoli je vyhlasena, ze ma nejlepsi pizzu na Taiwanu. Delaji si vsechno vlastni a pecou to v peci na drevo. Akorat jedina chyba je, ze to nemuzeme zapijet dobrym cepovanym pivkem, protoze na Taiwanu se nesmi pit pri rizeni (ani ridit po piti). Delame taky nakupy do hor - jidlo, piti, cigarety. Kupujeme taky litr cerveneho californskeho vinecka a dva doutniky. Vyrazime dal. Kilometry na dalnici rychle ubihaji, vyberci myta nas obiraji o prachy (na Taiwanu se to dela tak, ze co dvacet - tricet kilometru je brana, u ktere se plati 40 NT$ - asi jako 40 korun) az konecne dorazime k mestu Tainan. Tady sjizdime z dalnice a davame se po mistnich komunikacich smerem do hor. Tohoto useku jsem se trochu obaval, protoze si z posledni navstevy pamatuju, ze cesta tu byla nedobra, uzka. Ale to uz jsou dva roky, od te doby postavili krasnou novou sirokou silnici, po ktere to svihame stovkou (i vic). Ve mestecku Chiahsien na upati hor bereme benzin a delame posledni nakupy. Pak uz zaciname stoupat smerem na horske stredisko Meishan. Zapadni pobrezi Taiwanu je cele bud zastavene nebo obdelane, ale jak se dostavame z roviny do kopcu, zacinaji se konecne objevovat lesiky. Pomalu se zacina stmivat. V jedne vesnici pobliz Meishanu si nechame v obchudku u cesty udelat veceri. Usmazi nam chao-fan, coz je zelenina a maso s ryzi. Uz skoro za tmy projizdime Meishanem, posledni vetsi vesnici na teto strane hor. Potom uz vjizdime do vysokohorskeho pasma. Mijime pomyslnou hranici 2000 m. Venku je zima, musime topit. Brzo dosahujeme nejvyssi bod silnice, prusmyk Yakou. Jsme ted ve vysce 2770 metru. Hned pod prusmykem je mala horska chata, kde chceme prenocovat. Tady se ovsem ukazuje, ze jsme udelali chybu, kdyz jsme si dopredu telefonicky nezamluvili mista. Ackoliv je pondeli vecer, prece je novorocni volno a recepcni nam omluvne sdeluje, ze jsou plni. Bodejt by ne - na parkovisti je veliky autobus a asi patnact aut! Sjizdime proto asi deset kilometru dolu z kopce do nejblizsi osady a ptame se tam. Vsechny hotely a pokoje v privatu (stylu "Zimmer Frei") jsou taky plne. Nachazime jenom jakehosi starika, ktery by nas nechal prespat v jedne mistnosti, ale nema tam ani topeni ani periny, jenom matrace. A my jsme pocitali s prespanim v pohodlnem hotelu, takze jsme si nevzali spacaky. Po chvilce domlouvani se vracime zpatky do sedla Yakou, na parkoviste pred hotel. Rozhodli jsme se, ze prespime v aute. V chate si davame horky caj a "gulas" (tak rikame instantnim nudlim s masem na cinsky zpusob - urcite to znate i od vas). Zjistujeme, ze jsme tam jedini cizinci. Taky se ukazuje, ze ten autobus, ktery jsme videli na parkovisti, vezl zajezd padesati stredoskolacek. Holky si po chvilce upejpani na nas zkouseji svou anglictinu. Ovsem za chvilku jim dojde slovni zasoba takze kdyz zjisti, ze umime cinsky, tak vsechny (az na jednu, jejiz anglictina je slusna) prechazi do cinstiny. Kecame, kecame, vypijeme litr vina, neco slivovice ("Och, to je tak ostre!") a nejake caje. Kolem pulnoci jdou holky spat. Chystame se taky, protoze zitrek bude tezky den. Ale nez stihnem zmizet, vrati se jeste jedna z devcat a zacne se sverovat se svymi problemy. Povida, jak se ma rada s jednim chlapcem a jak jim rodice nepreji. Miro mne v tom necha a mlci, takze se jeste "na stara kolena" stavam psychologem a napinam sve znalosti cinstiny az na doraz.

Utery, 3.2.
Noc byla pro Mira dobra (aspon tvrdil, jak se kraaaasne vyspal), pro mne mizerna. Co hodinu musim startovat motor a aspon pet minut topit. Navic Miro chrape jak delnik z pily. Takze se placam v polospanku, polomdlobach a po svitani v sest to vzdavam, budim Mira a jdeme do hotelu na caj. Hned pote sedame do auta a vyjizdime na misto, odkud se vystupuje na horu Kuanshan. V sedm zavirame auto a vyrazime. Miro bere hodinky, takze svoje nechavam v aute. Jak se pozdeji ukazalo, toto byla ta nejvetsi chyba, ktera zapricinila, ze jsem nedosel az na vrchol. Cesta na hreben je strma az hanba. Brzo se ukazuje, "jak jsme kdo na tom". Miro je natrenovany z kung-fu, cili vybiha nahoru jak srnka. Ja se nijak moc nepohybuju, navic jsem dve noci poradne nespal a ten den navic ani nesnidal. Takze dycham jak parni lokomotiva a furt se zastavuju. Miro me honi jak nadmutou kozu ("Pod! Nestoj! Nezastavuj sa!"). Presto trva pomerne dlouho, nez se vyskrabeme na hreben. Vyska je ted 3026 metru. Davame si pauzu, nejakou cokoladu na jidlo a Colu na piti. Nez vyrazime dal, ptam se kolik je hodin. Miro vytahuje hodinky a s hruzou rika, ze deset. To jsme to lezli tri hodiny? Vubec se mi to nezda, ale neda se nic delat, hodinky musi mit pravdu. To uda tempo dalsimu postupu. Na vrchol je jeste daleko a jestli to chceme stihnout za svetla (coz bychom meli), musime makat. Miro mne honi daleko vic. Skrabeme se vys. Nejakou dobu jdeme po uzkem hrebeni a po obou stranach je propast. Vane silny narazovy vitr. Chvilku se bavim predstavami, jak by se padalo dolu... Brzy narazime na prvni snih - pro mne prvni snih, ktery vidim po nejakych trech letech. Mirovy hodinky ukazuji 11:30. Nastava okamzik pravdy. Nebudeme mit dost casu, abychom stihli vystoupit nahoru a vratit se za svetla, jestli pujdeme dal takovym tempem jako ted. Miro sam by mohl jit rychleji, ale ja ho brzdim. Tak zatlacim slzu a pustim ho dopredu. Miro vyrazi jako raketa. Ja si pomalicku sinu nahoru, delam si fotky, casto odpocivam. Dojdu az uplne pod hlavni vrchol, zbyva jeste zhruba pul kilometru lezeckeho terenu a cca dveste metru prevyseni. Odpocivam a uvazuju, jestli mam na to jit nebo ne. Odhaduju, ze bude tak jedna. Jestli polezu dal, tak se za svetla nestihnu vratit a lezt dolu lesem za tmy je sebevrazda. Takze se zalituju a vracim se pomalicku zpatky. Na zacatku hrebene potkavam nejake tri holky, ktere si vysly na odpoledni vylet. Od nich se s hruzou dozvidam, ze jsou teprve tri odpoledne! To znamena, ze Mirovy hodinky jdou spatne aspon o hodinu! Cili bych ve skutecnosti pohodlne stihl vylezt nahoru a krasne se vratit. Nadavam v duchu jak spacek a sestupuju spolu s holkama z hrebene dolu k autu. Nez prijde Miro, tak je jeste stihnu zavezt do jejich hotelu. Vracim se a Miro uz tam na mne ceka. Hned mu vynadam za hodinky. Skutecne, jdou mu o devadesat minut dopredu! Rika, ze vylezl az na vrchol, cili do vysky 3668 metru. Nadavam, tentokrat uz hlasite. Krasne bych to stihl! No nic... Jedeme zpatky do chaty do sedla Yakou. Davame si tam caj a "gulas" a uz za tmy to hrneme dolu na druhou stranu hrebene, na vychodni pobrezi Taiwanu. Miro je unaveny vic nez ja, navic si lehl na zadni sedadlo, ze bude spat a na horske silnici v tech serpentinach se mu zacalo delat zle. Takze se vratil dopredu a brzy usnul zdravym spankem. Pomalu sjizdime do roviny. Vychodni pobrezi Taiwanu je odlisne od zapadniho tim, ze je mene obydlene (protoze pobrezni obdelavatelny pas je tam velmi uzky) a tudiz o neco mene rozvinute. Ale v tom je prave to kouzlo. Posledni kilometry pred mestem Taitung jsem parkrat malem usnul za volantem. V Taitungu se stavujeme na kafe a pak dojizdime posledni kilometry do lazni Chihpen. Ubytovavame se v hotelu "Country Club", davame piva do lednicky a kazdy poradnou horkou sprchu. Kdyz se piva vychladi, bereme je dolu do bazenu s vodou z horkych pramenu. Popijime pivka, vykurujeme a relaxujeme. Unava se brzy hlasi a vracime se do pokoje spat.

Streda, 4.2.
Druhy den nas vzbudi az o pul dvanacte pocitacovy telefonat z recepce, ze check-out cas je v poledne. Rychle se osprchujeme, sbalime a pryc. Zastavujeme se v Taitungu v McDonaldu na brunch a pak uz palime po vychodnim pobrezi na sever. Hraje nam k tomu Velvet Underground, Rolling Stones a Tears for Fears. Delame caste zastavky, kochame se pohledem na Pacifik na jedne strane a hory na druhe. Ve meste Hualien vecerime u salatbaru v Pizza Hut a brzy nato vjizdime do Taroka. Taroko je mezinarodni atrakce cislo jedna - uzka dlouha hluboka souteska v horach, kde cesta vede ruznymi tunely a jeskynemi, okolo chramu a svatyni a podobne lahudky. Ale to uz je opet tma. V horach nad Tarokem vjizdime do mraku. Zacina prset a tento dest nas uz neopusti. Vracime se z jihu na sever ostrova. Prejedeme nejvyssi bod cesty, prusmyk Tayuling a klesame zvolna k mestecku Lishan. To je vyhlasene horske stredisko, je tu nejvetsi produkce jablek a hrusek na celem Taiwanu. Kilometry a kilometry pred vlastnim Lishanem projizdime pres sady a plantaze. Ubytovavame se v hotelu, ktery ma jednu zajimavost - elektricky vyhrivane postele.

Ctvrtek, 5.2.
Vstavame brzy, uz v sedm vyrazime. Stavujeme se v obchode koupit si kavu - ve vetsine obchodech na Taiwanu totiz maji takovy ohrivaci box, do ktereho se nastrkaji kavy, caje a polivky v plechovkach a vy pak muzete hned pit horke a nemusite nic ohrivat nebo cekat az to nekdo uvari. Pak uz jedeme smerem na Ilan. Za neustaleho deste sjizdime z hor do udoli. Hraje radio a predpoved pocasi slibuje vice toho sameho na pristi dny pro cely sever ostrova. Z Ilanu do Taipei uz je to kousek a pred polednem dojizdime do Taipei, ktere nas vita destem a ulicema plnyma aut. Vracime auto do pujcovny a kazdy odjizdime domu. Dovolena skoncila.

Miroslav Rozehnal
Center for Buddhist Studies
National Taiwan University
Taipei, Taiwan, R.O.C.
http://ccbs.ntu.edu.tw